Moc

Píšu spontánně a rychle a divně.
Omlouvám se.

Jo. Je toho nějak moc. Zároveň cítit, jakou mají věci moc... jeden úsměv, jedna zpráva, jedno slovo (nebo dvě?)... zároveň cítit, jak nic nejde dělat pořádně, když je toho moc, a jak nic z toho, co dělám, nesplňuje moje náročný požadavky na to, co bych si přála. Pondělí večer. Měla bych bejt někde úplně jinde... Deficit Lásky. Stejská se mi po Tobě... a už se to stydím i psát, protože jsem zapletená do hříchu. Všechno jde mimo a nejvíc já, JÁ, i těmahle pitomejma slovama. Vyčítám si. Ještě jsem si dneska nevzala lék a stejně mě bolí břicho. Bolí mě všechno, vlastně. Sny smetený ze stolu jako nadbytečnej kýč, ano, jsem trápená a trapná a nevěřím, že úžasná. Nosím tu sukni pro Tebe, víš to? Mám chuť se zabít, i pro tyhle nedokonalé věty. V levý ruce očkování proti klíšťový encefalitidě a v srdci pravou lásku. Zítra opravná čtvrtletka z matiky, test z dějepisu na první světovou válku a milion dalších věcí. Blíží se Velikonoce. Nejde mi se modlit. Štvu se a když už neumím nic vymyslet, kouřím a schovávám do toho svou touhu. Miluju Tě a přála bych si, aby Ti bylo dobře. Snad je to aspoň ekologický, že tohle všechno teď píšu sem, a ne do deníčku, nevím, proč to dělám a zase divný nutkání a bude chuť to smazat. Mám žízeň. Nejednám s lidma tak, jak bych chtěla. A oni jsou na mě tak hodný! Nezasloužím si... Je to všechno blbost. Můj Bože, prosím, buď mi blíž...-