...vypsat se Jemu

Předevčírem, v pražské noci, mi bylo hrozně. A napadlo mě, že bych se mohla zkusit modlit tak, že budu Bohu vypisovat svoje myšlenky. Prostě jsem psala, do svého deníčku, pořád, tři čtvrtě hodiny, co mě napadalo, co jsem cítila, aniž bych se vracela... a přineslo mi to velkou úlevu a pokoj.
Doporučuju, to, i vám, milí...

Pane Bože!
Ano, ty mne vidíš, teď - i před chvílí, když jsem stála u okna, tohohle, desátý patro, co by se stalo, kdybych skočila, a jak seshora vypadají auta jako autíčka a paneláky jako krabice od mlíka s otvory... a vůbec to tak celý vypadá jako by člověk (já) byl opravdu jen malou nepatrnou tečičkou (jako když se na svět díváš z vysoký věže a dole vidíš jen hemžící puntíky)... a jak to tak v podstatě je, a(le) jak chci zkusit věřit, že Ty, ve své nekonečnosti a dokonalosti, lásky-plně sleduješ i mne - tečičku - a dokonce jí znáš jménem a je Ti jasný, že teď, ve čtvrt na jedenáct večer, tu zase vyděšeně pláče.
(...)
Co mám dělat, ptám se po miliontý? A už je mi to zase tolik blbý...
(...)
Ty vidíš tu šílenou směsici obav, smutku, zlosti, osamělosti, zklamání, nenaplněnosti, strachu, starostí, úzkostí, (tradiční) dojem, že všechno ještě nebylo řečeno (a ještě to celý píšu blbě...)... přejezení se, blbě ze sebe, na zvracení, kéž bys tu byl...
Taťko! Vzpomněla jsem si na Chatrč, a na to, jak jsi mi asi blíž než umím vnímat...
Prosím Tě taky za všechny ostatní, který mi leží na srdci...
(...)
Děkuju Ti za tuhle chvíli, tuhle noc, tenhle svět...
...žehnej této noci, i všem mým úmyslům, prosím...
(...)
Amen.