Když jedu domů dvacet šestkou, vystoupím obvykle zastávku před konečnou.
Modlím se růženec... a zastavím se na ostrůvku, kde má pomníček mladý muž V.V., který na tom místě zemřel, v červnu loňského roku, když se jeho motorka srazila s městským autobusem...
Vůbec jsem ho neznala, ale vždycky se u něj zastavím... má tam i svou fotku a plyšáky a pokaždý hoří nějaká svíčka...
Dneska by oslavil narozeniny... dvacáté osmé, myslím...
Slavil by je s kamarády, možná?
Říkám si, že život, zdraví, není vůbec samozřejmost...
Není, Péťo, ale je to dar. Tak buď pořád tak duševně krásná a žij ho nejlíp, jak chceš...
OdpovědětVymazatZnám víc takových míst. Místo poslední tragické nehody jsem míjel asi o 4h později. Divný pocit. Být ve špatný čas, na špatném místě. Jak málo stačí, a všechno je jinak.
OdpovědětVymazat