Pololetky

Peťko pověs prosím prádlo a všude vytři máma¨

Probudit se v půl osmý... ale to je ještě moc brzo na vstávání, když jsou prázdniny...
Vstát po devátý... a bejt unavená a udělat si omylem slabý kafe...

Pustit Béďu a lekat se toho, jak je drzej, divokej a nevycvičenej...

Sundat a pověsit prádlo, křičet, protože nikdo není doma..

Hrát na kytaru a křičet, protože nikdo není doma...

Číst Žalmy... 21, 51, 102, 122...

Nadávat na špinavej mop, kterým se špatně vytírá, a na všudypřítomnej bordel
(podobnost se mnou vevnitř čistě náhodná)

roztopit v kotli a smrdět...

Uvařit oběd, palačinky!, smažit je a poslouchat, jak si Lukáš píská...

Lukáš je bratr, kterej zlepšuje náladu (a není to ironie)...

Flákat se, nezřízeně, u počítače, hladit kočku, která taky mluví jazykem lásky fyzického kontaktu...

Ležet, koukat do stropu, čekat, až to přejde...

Opisovat fyziku, ale mít v hlavě něco úplně jinýho než ploskoduté čočky (hlava je dutá)

Myslet, přemýšlet, jak pomoct....

Mít nereálný idealistický nároky, který se nevyplňujou...

Brečet vevnitř, kapat kapky do suchejch pálivejch očí, za trest...

Psát nesmysly na blog namísto vytírání, čtení, vyčištění potkanům a kočce...

Za chvíli jet ke krásné Zuzce,
ujet tomu všemu, snad...

Fňukat místo radovat se
prázdná peněženka
prázdno

Pořád dokola se lekat místo věřit