Žehlení košilí

...fňukám na všechny strany a štvu se tím, ach jo... a pořád nutkavá potřeba něco psát... (a obava, že jsem moc prostořeká...a autobiografická...)
Dělej něco, když je ti smutno! Zní ve mně. To (mi) přece vždycky pomůže.
To fakt pomáhá, se něčím zabavit.

Děkuju!

Tatínek nosí každý den do práce košile.
Ty musí pochopitelně někdo vyžehlit.
Poslední dobou já.

Miluju tu dvojsmyslnost, když se řekne, žehlím!
Protože já nejenom žehlím, ale žehlím si i to všechno, u rodičů, tím, třeba...

Žehlit košile pro mne má speciální význam.
Připomíná mi život v manželství.
Je to vždycky taková výzva. Přijde mi to strašně těžký, správně to vyžehlit, aby vše bylo rovný a hezký.

Dneska mi to vůbec nešlo od ruky.
Nebo spíš nejde. Vlastně si teď od toho jen dávám vydejchávací pauzu.
Nadávám. Klepou se mi ruce.
Celý se mi to schňoucává, na tom žehlicím prkně!
Tu červenou košili budu muset znova přežehlit....

Přijde mi to pak dojemný, když má nějakou tu košili tatínek na sobě...

Cítím, dnes, silně, vždyť to je jasný - já asi fakt budu povolaná k tomu, žít v manželství, mít rodinu!
A žehlit, třeba...

Až budu dospělá, možná, asi, budu taky žehlit košile.
Svému muži, třeba.

Třeba ne. Protože je nebude nosit. Nevím.

Vím,
teď, čistě, jasně a pravdivě, že to nebudeš Ty.

(...!)

A
to už je asi úplně trapně upřímný
přála bych si žehlit Tvoje košile
...a jsem tím trápená
šíleně.