Františkova modlitba

Když jsem to dneska našla v mailu, od úžasné J.Č., musela jsem se zpátky dojímat nad podzimní poutí do Assisi, vybavit si všechny ty hřejivý chvíle plný lásky, nádherný místa, všechny ty barevný listy, i rozjímavý chvíle ticha v kostelích, výhledy z vyvýšenejch míst, neodbytnej pokoj a naděje v duši, bytí úplně u sebe, přátelskost ve vzduchu, vděčnost (třeba) za naši farnost, za naše františkány... všudypřítomná Láska... a tohle, když jsme si četli na jedné poustevně, a Dominik to z italštiny přeložil s dodatkem "To je něco pro tebe..."... a dneska to jen tak, nebo spíš "jen tak" najdu v mailu, spadlo to, mně, do klína, z nebe, snad?, po dni, kterej byl nádhernej a smutnej do krajnosti... stala jsem dojatá. Zase. Vděčně. Vděčná.
Věčnému.
Děkuju...

Jednoho dne František plakal
a řekl Ježíšovi:

Miluji slunce, miluji hvězdy, miluji Kláru a sestry,
miluji lidská srdce,

miluji vše krásné
ach, Bože, odpusť mi,

že neumím milovat jenom tebe.

Pán mu odpověděl
s úsměvem:

Miluji slunce, miluji hvězdy, miluji Kláru a sestry,

miluji lidská srdce,

miluji vše krásné
Ach, Františku, už neplač,
protože miluji to,
co miluješ ty.