fňuk

Měla bych se učit... ale co. To už stejně nedam.

Můj Bože!
Proč jsem neřekla jen první část věty?
Zachovala bych si aspoň nějakou důstojnost.

Vojta: Já možná lámu holkám srdce,
ale ty jsi fakt blázen.

Tak co jsem čekala.
Umím bejt jen pravdivá.
Přeháním. Uměle se v tom udržuju.

Vlastně je to docela dobrý.
Umím to, mít Tě ráda, tak, jak chci.

Jen to samozřejmě zabolelo,
slyšet znova Tvoje ne.

Je mi hrozně hrozně blbě.
Pýcha byla poražená.
Nejsem na tom tak hezky
jak jsem chtěla. Pořád. Nic.

Tak Ti dam dojemnou knížku
pak sobě dam tři cigára a pivo
a půjdu spát. Sama. No jo no.

Vlastně je to docela dobrý...

hledání příčiny

16/11

Představuju si, jak se octneš v týhle učebně. Jen tak. Najednou. Jak tudy projdeš. Třeba kvůli opravě nějakýho počítače.

(Blbost. Fantazie bezmezně.)

Jak mě nevidíš!...zatímco já... Tě vidím všude. I tam, kde nejsi.
(Pořád ty samý ujetý představy.)

Cosi mi drásá nitro. Jo. Hledam tomu jméno. Depka? Osobní krize? Zmatení? Determinace prostředím? Přepracovanost? Zklamání? Duchovní noc?
-Ty?

Protože všichni se snažíme najít důvod svejch smutků. Příčina nás uklidní. Příčinnost platí. Beze zbytku. Logicky.

Ale já nevim. Studuju psychologii a sama jsem psycho.

Tělo a duše jsou propojený. Bolí mě obojí.
A přitom, chtěla bych pomáhat druhejm od bolesti.

Pravděpodobně je dobře, že jsem Tě přestala přitahovat. Co na tom, že Ty mě ne.
Nejsem schopná vztahu. Jsem neschopná.

Několik let se plácam v tomtéž. Ať mam v hlavě serotoninu víc nebo míň. Pořád na něco fňukam, umíram, křičim, vyčítam si, že fňukam. Už ani neni zajímavý o tom psát.

Nejradši bych někam pryč. Pryč od všech povinností, do kterejch jsem se uvěznila, abych nemusela trpět zahálkou a přemejšlet o vlastní bolesti. Pryč od lidí, který mě děsí - stejně jsem sama i mezi nimi a akorát mě dovádí k výčitkám, že se nevěnuju svejm přátelům tolik, jak bych chtěla a měla. Pryč z místa, jemuž se obvykle říká "doma", a kde jsem svym způsobem taky uzavřená. A zavalená špinavým prádlem, košilema na žehlení, prachem z neúklidu, špinavejma oknama a nešťastným psem, běhajícím po neudržovaný zahradě.
Pryč ze světa.

Vím, rouham se tim, ale já věřim v Boha.
Pane Bože, dej mi sílu...
(..dej mi sílu vzdát se ho)

Jen ničemu nerozumim, a snažim se rozumět.
Už nemůžu. - A zase Tě vidim. - Čau...

Třeba, třeba bych o tomhle všem nemusela přemejšlet, kdybys...
mě obejmul
políbil
miloval

...ale to je asi zase jen hledání příčiny.

Bez názvu1

...protože občas je fajn se vožrat.
22/11 - 23/11/2012

myslim na Tebe

s nezaměnitelnou autenticitou
jak leželi jsme u sebe
(---)

Miluju Tě
a Ty si spíš
a je Ti to jedno
žiješ si ve svým světě
jsi robot
nenávidím Tě
protože nevíš
jak jsi krásnej

jsi krásnej a já

nevím jak dál
jsi můj muž
milý

miluju Tě i když jsi debil
jsem debil

chci Tě
navzdory všemu v čem žiju
mám Tě pořád nějak v sobě
ano jak to pořád říkám
pod kůží 

všechny společný sny vyčpěly
a já už se nechci dál ponižovat
psát Ti že

myslim na Tebe
s nezaměnitelnou...


jak je to trapný

protože

Tobě je to jedno

***

co když se dopouštim stalkingu?
otravování Tvé duše o němž ani
nevíš
?

už nevim kdo to řek ale
asi to tak bude že

pravá láska mlčí a trpí

Hm. Měj se. Čau.

...možná možná možná
je to dobře že jsem jen v Tvým
archivu
ve světlých chvílích se omlouvám Ti
a vím že mám Tě moc ráda
...

Někdy

Vyrovnala jsem se s tím
avšak

někdy
se mi po Tobě stýská.

Hodně.

Zvlášť, jde-li o něžnosti
polibky
úsměvy.

Vlastně
ani ne tak to Tobě
jako spíš
po muži
jehož bych milovala

který (by) miloval mě
...

Vladimír Franz

"Chvilka usebrání je to nejcennější, co máme." Vladimír Franz

(Nejen) ve snaze o občanskou iniciativnost jsem se dneska vydala k muzeu, před kterým se konala akce s názvem "Tour de Franz". Pointou bylo, že dorazil prezidentský kandidát prof. JUDr. Vladimír Franz.
Předmuzejní prostor se poměrně rychle zaplnil a mně se podařilo stát poměrně dost vepředu.
Musím říct, že mě ale překvapilo, jakými lidmi jsem byla obklopena - čekala jsem studenty, intelektuály a přemýšlivce, a kol dokola jsem viděla jednak docela hodně starších lidí, až důchodců, a dále hlavně pankáče s krabicáky, potetovance a piercingáče, muže s obřími tunely v uších a různé lidi typu gothic. Vše z pohledu pouze prvního a povrchního, samozřejmě.

Ve vzduchu voněla marihuana. Program měl trochu zpoždění a lidé zvědavě čekali, co bude.
Franz začal přednášet, asi o půl hodiny později než měl. A ve své promluvě zdůrazňoval především potřebu uvědomělého občanství a odpovědnosti za něj, dále apeloval na to, že v dnešní době přehlížíme duchovní hodnoty, dokonce zmínil Václava Havla a citoval z Bible. Také vyjádřil lítost nad tím, jak ledabyle zacházíme s přírodou.

Jeho promluva byla klidná, zdálo by se v projevu až monotónní, a já vlastně upřímně nevím, co všechno říkal, jen vím, že nic z toho mě nepohoršilo. A to mě dost uklidnilo - některému posluchači by se zdálo, že možná hovořil příliš obecně, abstraktně nebo bezobsažně - mně se ale líbilo, že neříkal nic radikálního, a že neprohlásil nic, s čím bych se ocitla v rozporu.

Ale to jsou všechno takový kecičky. Stejně mi to nejde napsat tak, jak jsem chtěla. Doprčic!
Po skončení Franzova monologu dostali posluchači šanci zeptat se kandidáta na prezidenta na to, co je konkrétně zajímá.
Ke svému nejsilnějšímu zážitku se ale teprve dostanu. Po debatě se Vladimír Franz bez ostychu a naprosto přirozeně vmísil mezi dav. Leckteří se s ním chtěli vyfotit, jedna paní, stojíc nedaleko mně, dokonce poplakávala dojetím z toho, že pana Franze vidí. že si ho strašně váží, atd., z čehož jsem byla mírně řečeno překvapená. Jakýsi gothic pár s malým miminkem rovněž toužil po společné fotografii s Franzem a vrchol roztomilosti se dostavil, když miminko chytlo Franzův tmavomodrý potetovaný prst a s blaženým úsměvem, značící radost z nově nalezené hračky.

                                          foto: Zdeněk Šmída (fb, Vladimír Franz prezidentem)

Uá. Copak už neumim psát? ? Souvisle, spisovně, sofistikovaně? Publicisticky? To už jsem tak zakrněla/á?

Celou dobu, jak se tak lidé na něco ptali, měla jsem i já na jazyku otázku. Tak jsem potom odchytila Vladimíra Franze. A mluvila s ním z očí v oči.

"Dobrý den... já jen, že se mi moc líbilo, jak jste v tý Vaší promluvě kladl takovej důraz na to duchovno a duchovní hodnoty."
"No...bez toho to ale opravdu nejde."
"To si taky myslím... já právě, jsem se Vás chtěla zeptat, jestli se hlásíte k nějakýmu náboženskýmu vyznání? Nebo jestli jste spíš hledající..."
"Takhle. Já vždycky, když se mi něco povede, děkuju za to Pánu Bohu. Věřím v něj, a část mýho díla je dokonce postavena na Starým Zákoně. Ale nepatřím do žádný církve nebo tak... spíš jsem tak jako hledající. Ale přijde mi, že Boha hrozně bolí, když máme nějakej potenciál - máme k něčemu možnosti nebo obdarování, ale my ho nerozvineme a přehlížíme jej."

Jednak mi potěšilo, co řekl, a jak, a navíc, jak se mi koukal do očí. Na konci se na mě usmál. Bylo to tak lidské a normální. Asi jsem měla pocit, že člověk obklopen desítkami, snad možná stovkami? dalších lidí bude mít tendence se nějak vyvyšovat nebo si udržovat odstup. Tohle mi udělalo radost. Navíc ještě s tím, co do rozhovoru zakomponovat nelze, a sice - že už když začal odpovídat na mou otázku, - a bylo poznat, že rád - začal na něj volat jakýsi spolupracovník, aby někam šel ještě něco udělat, ale on mi vše v naprostém klidu dořekl a věnoval se mi.

Ach jo, já to stejně neumim napsat tak, aby to neznělo, že Vladimíra Franze miluju, zbožšťuju, nebo tak něco... asi jsem to ani neměla psát. Nejde mi to. No nic.
Zkrátka řečeno: Franz je můj prezident.
Něčím mi připomíná Havla.
 Má charisma.


více info na vladimirfranz.cz
Petici za kandidaturu prof. JUDr. Vladimíra Franze můžete podepsat, mimo jiné, v naší Nebeské čajovně na dvorku v Plzni (nebeskacajovna.cz)

ambivalence

No jo, už je to tu zase...

Tvůj hlas a fotka
a facebookovej profil
všechno mi sere

DomaKalendář tento měsíc
se slaměnejma balíkama
na kterých jsme sedávali
a jež se mi teď smějou tupě

Rostu ke smíření...?
Možná hovno.

Ambivalentní pocity vyvolává
Tvá krásná levá paže
na který je stále ode mě zavázanej
dřevěnej náramek z Brna

Víš o tom vůbec?
Hodláš ho nosit pořád?
Nebo náhodou zabloudíš
na tuhle stránku,
řekneš si
"To je trochu hysterie"
a bezcitně si ho sundáš?

Dojímá mě že ho nosíš
jako bys mě měl pořád nějak
rád

Zároveň zdá se to pokrytecký
protože skoro měsíc
nejsme svoji už

nejde brečet
zlost
láska
lítost
modlení

ticho

nenávidim
to ticho
jakým mě zabíjíš

nevidím Tě
neslyším
nemám žádnou zprávu

zabíjíš i slovy
stručnými a technickými
ale ticho je
rafinovanější


nenávidim
sebe jak křičím
všude Tě hledám
a ty mlčíš
schovaně


přesto jsi ve mně
pod kůží
nechci Tě tam mít
ale jsi

tak jako já jsem nějak v Tobě
protože jsem se Ti
dala


ať to víš nebo ne

...

...zase on

Vím. Jsem poněkud monotematická.
Ale co po sobě vlastně chci, po deseti dnech...

Ukázal mi co to znamená
bejt milovaná
žena

Cejtit pohled
krásnýho muže
jenž se zhuleně dívá
na svou
krásnou ženu

Poprvý šťastně
a bez jakýchkoliv "ale"

Prosím prosím Tě
kdyby se Ti se mnou cokoliv dělo
hned mi to řekni

Mlčel
bála jsem se
ale uklidňovala jsem se
tím že vlastně bojím pořád
a že strach je zbytečnej

Choval se ke mně
jako intaktní led
pořád ledovější
tolerovala jsem to
zlá/sky

Z láskyplnýho ráje
mě shodil zase zpátky
do sračkoidní stoky

Rozdrásal mě zevnitř
potvrdil můj strach
a nedokážu o tom napsat
ani písničku

podmáslí
jeho auto
společný Alpy
Domaslav

"Hm, měj se, čau."

Je to hajzl.

Miluju ho.