Zvíře?

Je zase noc, dneska jsem dorazila domů ve čtvrt na jedenáct, což zdá se mi býti docela brzo, ještě...
Je půl dvanáctý, končí se den a mně se nechce/nemůže spát. Zase.
Ach jo.
Přeplněná vjemy... jako kynutý těsto, co pořád roste, leze z hrnce a zmateně se patlá.
Holostok!!!
Čajovna, demonstrace, chvály...
Nevím, o čem psát, stydím se, bojím se, občas říkám si: Ty seš fakt šílená kráva, jindy zas vypadám, že jsem v pohodě a normální...-
Vyčítám si. Nezasloužím si. A tak.
Nerozhodný známky, nejde mi si je opravit, nejde mi nic...
Ach jo.
Mám strach i, číst si po sobě deník. Pořád někam utíkám a Béďa teď štěká, do týhle tichý noci.
Jsem.
Jsem?

Nevím, jestli až nenarušuju autorský práva.
Prostě, silně inspirováno šíleně geniálním Michalem Ajvazem.

Je ve mně nějaký zvíře.
Představuju si ho/to nějak takhle Ajvazovsky - že do mě vlezlo uchem, za noci, kdy byl úplněk, a kdy náhodou jsem spala, že je maličký a povrch těla má obalený černým lepkavým slizem, že má taky drobná chapadýlka, která vypadají jako by byla z gumy. Otravně se zanořuje do celý mě.
Uprostřed těla má jedno oko, obluda je to příšerná, a to oko zdá se být snad nejzlejší, vypadá jako duhovka hypnožáby z animovanýho seriálu Futurama.
Zvíře mi nepřeje dobro, je to vůbec naopak - chce po mně zlo, touží po mojí destrukci, po slzách zoufalosti, po tupým výrazu, po apatii a neživotě... Občas se mě dokonce snaží zabít, vyhnat kamsi za tenhle obzor.
Vyžívá - živí se mým fňukáním, nespavostí a někdy i spaním, přitom mě najíst nenechá. Bloudí mými myšlenkami, lechtá mě v mozku tak, že to až bolí a pak sklouzne do břicha a dělá si trampolínu z mýho žaludku.
Někdy tak o(c)hromí, že neumím nic. Ponižuje mě tím a dává na záda balvan viny, z toho, jak si všichni o mně dělají starosti a strachují se. A já při tom dál fňukám a sytím ho, protože nic víc nejde.
Myslím, že to tmavé zvířátko má taky žahavé buňky, v těch svých chapadlech, které paralyzují, otupují, činí strnulost. Jako pilný zahradník do mě všude zasévá smutek, chaos, nechuť k životu, těžkost a neschopnost.
Je ohromující.
Pořád doufám, že mu uteču, že se kamsi nenápadně zašiju než samo zmizí... nebo že když se budu pořád zaměstnávat čímsi, co zdá se mi být alespoň trochu smyslu-plný, schová se ono, někam do šuplíčku, a já ho tam zamknu na tři západy.
Jenže to ne - vždycky si na mě počká a už se škodolibě těší, až se se mnou zase zavrtá pod peřinu a potom mi rozbuší srdce tak silně jako kostelní zvon. Rádo se se mnou dívá do nočního stropu nebo taky vyděšeně na hodiny, kolik že už je hodin. Tuze rádo bdí, když já chci a potřebuju spát... a slabounce se mi hihňá do nočního ticha. Ovšem asi nejvíc nejradši má rána, kdy hrozně pobaveně sleduje, jak nejde vstát.
Krade mi slova, takže potom mlčím, ani nic nepíšu, přestávám vnímat a myslím jen na ní, potvoru jednu, kdy se o mně zase opře těmi slizce vlhkými rameny...
Rozklepává mě a vytrvale maluje obrazy, které mi pak dává před oči jako otravné dítě, takové ty hrůzy-plné obrazy, které nikdy bych nechtěla, nechci vidět, ale ono vždycky čeká trpělivě (jako vietnamskej prodavač ve večerce, než si zákazník něco vybere), až si to prohlídnu...
Dává, daruje mi dennodenně netouhu k životu.
 Chodí s tak velkými transparenty, že ani nevím, jak může je unést, chodí po celém mém těle a protestuje proti mýmu bytí.
Posílá mě pod bodavě ledovou sprchu nenávisti k sobě a když teče voda, zvíře vždycky u toho piští a kvičí, čímž mi spouští nejasnou nevíru, že někdy zmizí.
Většinu času trávím tím, že na všechny strany dělám, že neexistuje, že není, ve mně, vůbec.
Neznám jméno toho zvířete, ale určitě je nejmíň tak otravný jako ten strašně zvláštní gepardík z Ajvazovy povídky o hádánkách, skrze který mě tohle celý napadlo.
Myslím, že se mu říká D...

(Jo, a taky mi nedovolí se učit.
Jenže, ono je to strašně jednoduchý, svést to všechno na malé slizké cosi v sobě... ale co když tam nic takovýho není? Co když jen já sama jsem ta(k) příšerná, zrůdná, sebestředná, zlopřející, líná...?)

Tak, a už je dávno zítra.
Dobrou noc, milí, kteří teď snad roztomile spíte!

##

Chuť vyhodit se s prádlem do špíny.
Jsem
ještě vůbec
?

Třeba právě teď

V Dobrém Štěstí zpívají ptáci
zavřít oči rozběhnout se bose do lesa
tou cestou tam dolů
ještě provoněnou
pak se zastavit
beze smyslu naděje slz
beze slov
zapálit si cigaretu

Zítra pryč
paralyzovat
Nová kamarádka, ostrá O.
už za chvíli

Napětí umrtvení nechuť
batoh co s sebou
?

Láska láska lásko
Děkuju

(Tak ahoj za těch x posranejch dní)

Je mi líto toho kaktusu
kterýho vůbec ničím
kromě svejch slz
nezalejvám

Bože, děkuju Ti za všechny ty Dary
daruj mi, prosím, ještě slzy...

Uá

Všeho je moc.
Jen kňučení.
Nakládám toho na sebe, že neunesu.
Škola? Čajovna? Spolčo, nácviky, kytara, nábožko...
(...)

Naboso

Je toho nějak hodně, nestíhám, jsem strašně vděčná, uá...
o-všem, chtělo by se mi zkusit napsat něco o tomto.


Když se venku usmívá sluníčko, dost nutkavě mě to láká k tomu, sundat si boty a osvobodit svá chodidla od tkaniček, podrážek a nevyhnutelné uzavřenosti.
Dneska tomu bylo taky tak.
Hrála jsem na mši, bylo to milý, vlastně... a hlavně, cítila jsem silně, jak mi lidé posílají k nohám tolik krásných darů a chvil a těšila se z toho.
Potom jsem si sundala boty.
Dneska to byly žabky. Krásný, barevný, s přezkama, (píše se opravdu z?) vyrobenýma z velkých kulatých dřevěných korálků. Krásný, ale... bolí to, je nosit.
Tak jsem si je schovala ke kytaře a vyrazila z Pavilonku pěšky směr náměstí. Stejnak jsem měla času nazbyt.
Cesta byla náročná.
Možná je vlastně úplně každá cesta vždycky náročná...
Malinké kamínky se zařezávaly do chodidel, nejhorší však byla horká vyprahlá silnice, která pálila po celé nožní klenbě. Když jsem tedy potkala louži, navštívila jsem ji a nechávala tak pak kus cesty za sebou rozmilé stopy.
Některý povrch byl ale naopak velice příjemný a hlaďounký. Nebo bylo líbezné jít po trávě a snažit se nemyslet na to, jestli se třeba do prostoru, do kterého šlapu, nevyčůral nějaký zvířecí kámoš.
Bylo zajímavé octnout se úplně u sebe, tím spojením svého chodidla s chodivým prostorem, úplně, bez jakýchkoliv hranic.
Bylo fascinující cítit více svou patu a našlapovat tak potichu, že není nic slyšet.
Bylo úsměvné vnímat ty pohledy lidí, kteří možná se divili, že nemám boty. Ale třeba si toho ani nevšimli, nevím.
Pak jsem jela bezbotově i tramvají a autobusem a šla z návsi až domů.

Chtěla jsem toho napsat víc, ale musím už jít...

Děkuju za Lásku.
A to je asi to hlavní...

18

0.32
(...)
Škoda by bylo nic nenapsat, ale únava.
Možná to ani nejde
ve slovech...

Děkuju.
S údivem přijímat, co je mi dá(vá)no.

Pro madam D.

Když už ve mně nic nezbylo
když je všechno v okolí v pořádku
ulehám pořád k spánku
válím se nic nedělám
nejde nic ach jo do prdele
co je ti?
bolí mě břicho a hlava a
o tom ani nelžu

sebelítost
svině

Tak se zase ptám
rádoby trpělivě
kdy už odejdeš
temná prázdná zlá
vevnitř
ochromující leptající
deptající
svině?

Tejden

Taková blbost. Jen zase nutkání, napsat, něco...


Čtvrtek
Chvění
jako když stojíš na kolejích tramvaje,
která se blíží...-

Pátek
Pasovali mě na mazáka a donutili zahrát pantomimicky kopulující žábu.
Povedlo se mi to tak, že všichni poznali rozmnožování žab, ale oktáváni to neuznali.
Už jsou pryč.

Sobota
Vnímat radost, ze spolča, ohně, jídla, kytary, povedeného oběda a psa.

Neděle
Ze slunečnýho borskýho parku.
Šla jsem se vyčůrat za strom a byla z toho rozechvělá.
Ne, vlastně nebyla.
Před tím, krásný osobní hraní na mši a...J na ní!
A čajovna!
Děkuju.

Pondělí
Krásný popovídání s tátou a krásná čajovna.
Zbytek... tak trochu na hovno.

Úterý
Modrooblohovej den. Stoplá pánem, který si chce povídat, zvracející, protože slunce je moc.
Čajovna je nádherná.
Děsivý nácviky na maturák.

Středa
Fyzika: dochází ke srážkám s vysokou energií a vznikají nové částice.
Silná interakce částic... a urychlovač se vstřícnými svazky.
Moc piva. Cigaret.
Krása.
Zase vůbec nevědět, co dělat...
Strč prst skrz krk.

Čtvrtek
Pohlcení slohovkou.
Čajovna... ale jiná, do cela.
Krása.
Zmatek, marihuanovej lístek, milý nábožko, dojemnej Kubík a červený tváře.
Déšť a slzy. No jó, no.
Láska/o!

Za takovejhle týden prej budu dospělá.
Hle!
Ach jo. Tyjo.

***

(Elativ
vyjadřuje velmi vysoký stupeň vlastnosti
bez srovnání s okolními skutečnostmi.)