Zvíře?

Je zase noc, dneska jsem dorazila domů ve čtvrt na jedenáct, což zdá se mi býti docela brzo, ještě...
Je půl dvanáctý, končí se den a mně se nechce/nemůže spát. Zase.
Ach jo.
Přeplněná vjemy... jako kynutý těsto, co pořád roste, leze z hrnce a zmateně se patlá.
Holostok!!!
Čajovna, demonstrace, chvály...
Nevím, o čem psát, stydím se, bojím se, občas říkám si: Ty seš fakt šílená kráva, jindy zas vypadám, že jsem v pohodě a normální...-
Vyčítám si. Nezasloužím si. A tak.
Nerozhodný známky, nejde mi si je opravit, nejde mi nic...
Ach jo.
Mám strach i, číst si po sobě deník. Pořád někam utíkám a Béďa teď štěká, do týhle tichý noci.
Jsem.
Jsem?

Nevím, jestli až nenarušuju autorský práva.
Prostě, silně inspirováno šíleně geniálním Michalem Ajvazem.

Je ve mně nějaký zvíře.
Představuju si ho/to nějak takhle Ajvazovsky - že do mě vlezlo uchem, za noci, kdy byl úplněk, a kdy náhodou jsem spala, že je maličký a povrch těla má obalený černým lepkavým slizem, že má taky drobná chapadýlka, která vypadají jako by byla z gumy. Otravně se zanořuje do celý mě.
Uprostřed těla má jedno oko, obluda je to příšerná, a to oko zdá se být snad nejzlejší, vypadá jako duhovka hypnožáby z animovanýho seriálu Futurama.
Zvíře mi nepřeje dobro, je to vůbec naopak - chce po mně zlo, touží po mojí destrukci, po slzách zoufalosti, po tupým výrazu, po apatii a neživotě... Občas se mě dokonce snaží zabít, vyhnat kamsi za tenhle obzor.
Vyžívá - živí se mým fňukáním, nespavostí a někdy i spaním, přitom mě najíst nenechá. Bloudí mými myšlenkami, lechtá mě v mozku tak, že to až bolí a pak sklouzne do břicha a dělá si trampolínu z mýho žaludku.
Někdy tak o(c)hromí, že neumím nic. Ponižuje mě tím a dává na záda balvan viny, z toho, jak si všichni o mně dělají starosti a strachují se. A já při tom dál fňukám a sytím ho, protože nic víc nejde.
Myslím, že to tmavé zvířátko má taky žahavé buňky, v těch svých chapadlech, které paralyzují, otupují, činí strnulost. Jako pilný zahradník do mě všude zasévá smutek, chaos, nechuť k životu, těžkost a neschopnost.
Je ohromující.
Pořád doufám, že mu uteču, že se kamsi nenápadně zašiju než samo zmizí... nebo že když se budu pořád zaměstnávat čímsi, co zdá se mi být alespoň trochu smyslu-plný, schová se ono, někam do šuplíčku, a já ho tam zamknu na tři západy.
Jenže to ne - vždycky si na mě počká a už se škodolibě těší, až se se mnou zase zavrtá pod peřinu a potom mi rozbuší srdce tak silně jako kostelní zvon. Rádo se se mnou dívá do nočního stropu nebo taky vyděšeně na hodiny, kolik že už je hodin. Tuze rádo bdí, když já chci a potřebuju spát... a slabounce se mi hihňá do nočního ticha. Ovšem asi nejvíc nejradši má rána, kdy hrozně pobaveně sleduje, jak nejde vstát.
Krade mi slova, takže potom mlčím, ani nic nepíšu, přestávám vnímat a myslím jen na ní, potvoru jednu, kdy se o mně zase opře těmi slizce vlhkými rameny...
Rozklepává mě a vytrvale maluje obrazy, které mi pak dává před oči jako otravné dítě, takové ty hrůzy-plné obrazy, které nikdy bych nechtěla, nechci vidět, ale ono vždycky čeká trpělivě (jako vietnamskej prodavač ve večerce, než si zákazník něco vybere), až si to prohlídnu...
Dává, daruje mi dennodenně netouhu k životu.
 Chodí s tak velkými transparenty, že ani nevím, jak může je unést, chodí po celém mém těle a protestuje proti mýmu bytí.
Posílá mě pod bodavě ledovou sprchu nenávisti k sobě a když teče voda, zvíře vždycky u toho piští a kvičí, čímž mi spouští nejasnou nevíru, že někdy zmizí.
Většinu času trávím tím, že na všechny strany dělám, že neexistuje, že není, ve mně, vůbec.
Neznám jméno toho zvířete, ale určitě je nejmíň tak otravný jako ten strašně zvláštní gepardík z Ajvazovy povídky o hádánkách, skrze který mě tohle celý napadlo.
Myslím, že se mu říká D...

(Jo, a taky mi nedovolí se učit.
Jenže, ono je to strašně jednoduchý, svést to všechno na malé slizké cosi v sobě... ale co když tam nic takovýho není? Co když jen já sama jsem ta(k) příšerná, zrůdná, sebestředná, zlopřející, líná...?)

Tak, a už je dávno zítra.
Dobrou noc, milí, kteří teď snad roztomile spíte!