Pokouším se básnit...

 Velmi spontánní, lyrickoepická, surrealistická báseň, pojednávající o mých aktuálních pocitech.

Všichni někoho mají
všichni se se všemi znají
cítím se sama a...
mé sny tak jako led tají.
-----------------------------
Nerozeznám tmu od světla
a tam, kde dřív radost kvetla
teď roste plevel a nuda.
Nejsem tmavá, ani světlá...
------------------------------
Opravdu jsem tak chudá?
------------------------------
Nebo jen chudák jsem
s napůl zlomeným srdcem
či napůl či úplně zhojeným.
Potkám toho pravého?
Co já vím.
---------------------------------
Chtěla bych znát víc lidí..
ale kdo se po mně pídí?
Jsem jen Péťa, co vždycky řekne "Ahoj" jako první.
co v lednici často hladově slídí.
-----------------------------------
Nejsem si ničím moc jistá
nejsem moc duchovně čistá
někdy mám pocit, že stojím za nic.
Nepotřebuji tolik místa.
-----------------------------------
S přátely jsem strašně ráda
všechno mi z rukou padá
Neumím nikomu pomoci
z toho všeho mé nitro se skládá...
----------------------------------

Vysvědčení (36)

V pátek jsme měli pololetní prázdniny.
Teď máme prázdniny jarní.
Ale před tím vším bylo přece vysvědčení!
Ve čtvrtek jsme se sice normálně učili, ale poslední šestá vyučovací hodina byla věnována právě rozdávání vysvíga. Měla jsem jít tou dobou zrovna na alergologii, ale nakonec jsem si to přesunula na dýl, protože by mi asi bylo líto, kdybych přišla o tu ceremonii (já vím, je to trochu švihlý :)), kdy naše třídní nejdříve říká statistiky o tom, kolikátí ze školy jsme v prospěchu, v zameškaných hodinách a tak, a hlavně, jak jednotlivě vyvolává studenty, předá vysvědčení, každému podá ruku a řekne něco milého, a pokud má ten dotyčný vyznamenání, bývá v naší třídě nepsaným zvykem, že mu všichni zatleskají.
Doufala jsem, že mi letos ostatní budou moci zatleskat...
A ono to tak nakonec opravdu dopadlo!
Mám šest dvojek a ŽÁDNOU TROJKU! Ani z chemie a z matematiky, jak tomu často je.
Tohle se mi povedlo za těch šest let na našem gymplu snad jen jednou dvakrát.
Nechápu, jak je to možné, a popravdě mně často pronásleduje pocit, že si to nezasloužím (vím, že to zní jako falešná skromnost, ale tak to nemyslím), protože nejsem zas tak chytrá jako ti ostatní s podobným výsledkem. Například právě ta dvojka z matiky, fyziky, chemie... Vždyť já tyhle předměty fakt vůbec nechápu!
Často mi přijde, že mě učitelé mají rádi, a že mi tak trochu nadržují, nebo něco takového. Nebo mám prostě štěstí.
To, jestli jsem fakt dobrá nebo ne, zkrátka ukáží až další vysvědčení.. :-)

Za měsíc (35)

Už za měsíc se budeme stěhovat.
Nakonec tedy opravdu změníme naše bydliště, jen s pejskem se počká do dalšího vrhu.
Takže vlastně paráda!
Jenže.. naši s tím domem mají hodně starostí, a tvrdí, že se to nemělo stát, a tak podobně, že bychom měli zůstat tady...
Dokonce bude nedaleko nás i zprovozněno jakési letiště, či co, takže máma pořád naříká, že to bude děsný, že už tak bydlíme z druhé strany blízko dálnice... Je to starý dům, nic tam nefunguje, ještě ke všemu někde v místě, kde dávají lišky dobrou noc...
Nevím. Já se naopak docela těším. Těším se na svůj pokojíček, na vůni lesa, na dlouhé cesty k zastávce, na dojíždění zeleným autobusem, na velkou zahradu...
Snad nejsem moc naivní, když se takto pozitivisticky těším.
Ale samozřejmě se ve mně míchají i jiné pocity. Žiju v tomto našem tři plus jedna už deset let... deset let je dost dlouhá doba pro nějaké citové vazby, a tak se mi náš byteček taky nebude opouštět zas tak snadno. Klouzání se po dlaždičkách, koupání se za stěnou z umakartu, naše minipracovnička... To vše budu taky tak nějak postrádat.
Čas mi utíká tak nějak rychle. Už jen měsíc... Pořád jsem si říkala, mám ještě času dost, mám dost dlouhou dobu na to to všechno tak nějak vstřebat, naplánovat... A už na to mám jen ten měsíc... A to ještě ten nejkratší z roka.

Nevím--- (34)

.. jestli jsem ten dnešní poslední článek trochu nenadsadila.
Byla jsem doma celý den, a tak jsem měla patrně dost času na hysterii, ale když se naši vrátili dneska večer z práce, vysvětlili mi, že jim asi stejně nebude zbývat nic jiného, než se do toho domu v "katastrofickém stavu" nastěhovat. Pokud by to tak bylo, měla bych megaradost, protože splněný sen, který se splní, i když vypadá jako nesplněný...
S pejskem taky nevím, jestli to vyjde.
No, uvidíme. Každopádně rodičové jsou dost na nervy, pořád něco vyřizují a kňourají, jak je děsný, že jsme do toho "šli". Doufám, že to dobře dopadne.
Děkuju moc Zuzce a její mamince za jejich reakce. Je to od nich tak dojemný a hezký, že si připadám až blbě...
<3

Deziluze... (33)

Zdravím vás!
Dlouho jsem sem nic nenapsala. Nechtělo se mi. Původně jsem si přála sem popsat všechny ty věci, které jsem sem nezapsala, ale nakonec jsem se na to vyflákla. Když to člověk neudělá hned, tak už asi nikdy, že jo? :-)
Až dneska jsem dostala chuť něco tady publikovat.
Možná za to může ten nový design, který jsem si zvolila, těžko říct, nebo je to zkátka dáno těmi okolnostmi, že jsem dneska nešla kvůli večerní a ranní nevolnosti do školy (teď už je mi dobře), a tak mám čas nazbyt. Hlavně je to asi tím, že se potřebuju vypsat z toho, co se děje, nebo úplně nejlíp potřebuji nějaká povzbudivá slova...


Zkrátka.. stručně řečeno...
"Splněný" sen se nesplní.
Měli jsme se stěhovat na polosamotu.. do lesů.. do prvorepublikové vilky... A nakonec nic.
Dozvěděla jsem se to včera, jenomže jak mi bylo blbě, nějak jsem si to nestihla uvědomit. Což by možná bylo lepší...
Po třech měsících, kdy jsme to plánovali... už jsme tam udělali tolik věcí... vykopali studnu, elektriku... a naši teď najednou zjistí, že jim banka nepůjčí tolik, kolik by potřebovali nebo co...
Náš byt už je prodaný, takže vůbec netuším, kde budeme bydlet... Rodiče teď řeší spoustu věcí, ze kterých jsem taky dost na nervy, navíc to vůbec neprospívá tátovo zdravotnímu stavu...
Nehledě na to, jak to budu vysvětlovat všem těm lidem, skoro všem svým známým, kterým jsem oznamovala tu radostnou novinu, že nebudeme bydlet v paneláku, ale v domečku... Jak jim to vysvětlím, to teda chci vidět. Bude mi dost trapně...
Ale to se asi holt stává.
Na světě se dějí jistě daleko horší věci...
Jenže tolik jsem se těšila... čas od času jsem sice měla určité pochybnosti, jak to zvládneme, ale říkala jsem si, nějak to dopadne. Pak mi zvedlo náladu to, že jsme si rezervovali pejska... krásné štěňátko chodského psa... Měl se jmenovat Edward... Je mi z toho do breku.
Není nic horšího než přijít o sen.
Za měsíc už jsme měli žít jinde. Jiným životním stylem. Venčit psa na polosamotě s poetickým názvem...
Prožívám deziluzi, příšerné zklamání, rozčarování... Měla jsem mít svůj pokojíček s kulatým balkonkem... nový nábytek z Ikey... pejska... Místo toho budu bydlet možná taky, možná v jiném panelovém domě... kdo ví...
:*-(

Resty na blogu

Spousty úžasných momentů - třeba z Kiki, Zuzky a Markétky závěrečné, nebo když jsem byla u Zuzky, nebo duchárny, které jsem před nedávnem prožila, nebo výlety do LDNky, to všechno by tu, myslím, mělo být popsané. A zatím tomu tak není. Musím se polepšit a doufat, že se k tomu někdy dostanu. :))

Včerejší vánoční atmosféra... (32)

Včerejší Štědrý večer byl úžasný, hřejivý, milý. Děkuju moc celé rodině za to, že takový byl... <3
Večeře chutnala znamenite, po ní následovaly tradiční zvyky - jediné, co mně trochu děsí je, že mi zhasla svíčkovitá lodička, ale naštěstí nejsem moc pověrčivá.
Rozhodla jsem se na radu Diny, že si sem na blog budu dávat i své fotky - myslím, že je potom hezké si to zpětně prohlížet a vybavovat si různé příjemné chvilky.

I když na druhou stranu mně napadá, jestli to pro mně není "znehodnocující" vystavit své Vánoce zcela veřejně celému světu (ač jsem si teda jistá, že můj blog rozhodně nečte ani miliontina z něj :D). A vůbec, tak nějak celkově nevím, jestli nejsem až moc sdílná. Pořád někomu píšu a komentuju něco na "fejsu", a ještě se musím vypisovat tady... Trošku mi to vrtá hlavou, ale asi je to blbost.

 

 

Před příchodem Ježíška jsem měla trochu dlouhou chvíli... :D

Krása... navíc si všimněte vlevo té Kimiho kleče - i křeček je zvědavý, jestli má něco pod stromkem :-)

 

Z těch dárků od našich jsem opravdu moc dojatá... ultrahřejivé bačkůrky, vysněná Rejoice peněženka, kasička ve tvaru hippie autobusu, termoponožky, RedBull - napůl s bráchou :D, sladkůstky, propisky, čajík, žiletky, bezvadný velký diář (od bráchy). A pětistovka od strejdy se taky snad neztratí... :D
Fakt díky... nezbývá mi asi nic víc, než být vděčná.

Přeju i vám všem radostné a požehnané prožití vánočních svátků.

Nastal Štědrý den... (31.)

...vrcholný den Vánoc, den radosti, rodiny, pohody, koled, pohádek, úsměvů..

...den, kdy odesílám a příjmám samé milé esemesky, které mně opravdu dojímají...<3

...den, kdy chodíme společně s farností zpívat do LDNky potěšit staré, nemocné a často i smutné lidi...

...a taky samozřejmě zdobíme stromeček. Pokaždé skoro stejnými ozdobami - převážně slaměnými...

...obědváme vždycky čočku (prý to má přinést peníze.. ale zatím to nefunguje =D), kterou zrovna dvakrát nemusím, a celý den se trochu postíme, a to nejen proto, abychom viděli zlaté prasátko..

...večeře s kaprem, při které pokaždé doufám, že mi neuvízne kost v krku...

...zvyky - dojemné rozkrajování jablka s tatínkovo srdceryvným projevem ("Až budeš bloudit světem, vzpomeň si na toto jablko..."), pouštění svíčkovitých  lodiček, lití vosku...

...dárky! (po pravdě řečeno se na ně pořád a vždycky těším jako malé dítě)

... den, kdy se koná úžasná půlnoční mše, které se však obvykle nezúčastníme (naši to nemají rádi, že prý je to takové představení, kam chodí ožralí ateisté...)

Pořád mi to tak nějak nedochází. Nedochází mi, že už je to dneska.
Je to zvláštní... celý rok se na tento kouzelný den všichni těší, pak přijde, uteče jako voda tak, že si to člověk ani nestačí uvědomit, a pak na něj zase čeká těch 365 dní...

Užijte si dnešní speciální den! Přeju Vám hodně štěstí a ať se Vám v životě jen daří.
Tak šťastné a veselé! :) ***

Tohle je opravdu náš stromek. Černá borovice, jako obvykle. :)