...zase on

Vím. Jsem poněkud monotematická.
Ale co po sobě vlastně chci, po deseti dnech...

Ukázal mi co to znamená
bejt milovaná
žena

Cejtit pohled
krásnýho muže
jenž se zhuleně dívá
na svou
krásnou ženu

Poprvý šťastně
a bez jakýchkoliv "ale"

Prosím prosím Tě
kdyby se Ti se mnou cokoliv dělo
hned mi to řekni

Mlčel
bála jsem se
ale uklidňovala jsem se
tím že vlastně bojím pořád
a že strach je zbytečnej

Choval se ke mně
jako intaktní led
pořád ledovější
tolerovala jsem to
zlá/sky

Z láskyplnýho ráje
mě shodil zase zpátky
do sračkoidní stoky

Rozdrásal mě zevnitř
potvrdil můj strach
a nedokážu o tom napsat
ani písničku

podmáslí
jeho auto
společný Alpy
Domaslav

"Hm, měj se, čau."

Je to hajzl.

Miluju ho.

nikdy

Nikdy nebudu dokonalá.
Nikdy to nebude tak, že mě bude mít každej rád.
Nebudu vyšší, ani nebudu mít zrzavý kudrnatý vlasy (asi).
Nikdy nebudu sportovně nadaná.
Nikdy nebudu dost ujištěná.
Nejsem zdravá a asi nikdy nebudu.
A taky už nebudu mít větší prsa.
Nejde to, abych vypadala pořád krásně.

Nikdy nepochopíš, co pro mě znamenáš.
Nikdy mě nebudeš milovat tak jako já Tebe.

(kurvadoprdeletoměsere)

rozrušeně

Tak nic.
Milovala jsem Tě ale
nejsem Tvá osudová.

Ublíženě
kouřim jednu cigaretu za druhou
jedu si pro silnější antidé
ale nic Ti nevyčítám
protože nejde vyčítat něco
co neproběhlo úmyslně

Můj milý
už Ti nikdy neřeknu

Srdce rozrušeně buší
chtěla bych aby přestalo

Příště musim víc
spoléhat na svou ženskou
intuici
Věděla jsem že se to stane
říkala jsem Ti už na začátku
mám strach že si hrozně ublížíme
pamatuješ?

Vzpomínam
na to všechno
a je mi nechutně z toho
že jsme asi byli jen
letní láska??

Chci Tě
chci Tě zpátky

doprdele

jsem trapná
brečim

Žalm

Děje se toho hodně. Mám novej baťoh. Pořád jsem na cestách nebo někde. Zejtra jedu do hor. Ale tohle, tenhle drobnej zážitek se mě dotknul nějak víc než mohl...

Šla jsem v neděli na osmou večerní mši. Ráda, radostná, pokojná.
Když jsem spatřila, že mši má můj oblíbenec D., bylo mi ještě líp.
Přišel za mnou asi tak minutu přede mší, jestli bych nezazpívala žalm.
Vrazil mi do rukou tlustý hnědý otevřený žaltář.
Tak jo, říkám usměvavě, koneckonců, jsem zvyklá zpívat žalmy a dělám to ráda.
Ráda se ponořím do toho textu, kterej zpívám - hlasem i srdcem.
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý. 
Tak to je v pohodě, ten dobře znám.
Jen musím jako vždy začít ho zpívat níž než je tam psáno v notách.
Těším se. Těším se, že je tady dneska se mnou můj Milý, že to zazpívám
taky nějak před ním, k němu, pro něj...

Kráčím k oltáři. Tak jo. Děj se vůle Boží.
V duchu se křižuju, už trochu tréma, ale co.
To bude dobrý.

Najednou začaly hrát varhany melodii žalmu.
V originální tónině. Na mě vysoko jako prase.
Uzpívat cé dva? Tak to bude hodně zajímavý,
říkám k sobě ještě před tím než začnu zpívat (nebo spíš skřehotat).
Teď už ale není úniku, musím to zazpívat s tím varhanním doprovodem.
Nádech. Trapně mi přeskakuje hlas, cítím,
jak musím zpívat podivným hlavovým hlasem,
zvláštní chvějící fistulí tolik nepodobnou mýmu hlasu.
Lidé dávají neviditelně najevo svoje rozpaky, zdá se mi.
Cítím, jak se do mě vlévá horko, jak celá rudnu, jak mi hoří hlava.

Dozpívám, ukloním se před oltářem, sednu si zpátky vedle Milého,
stočím se na chvíli silně znervózněně do klubíčka. Divný trapno ze sebe.

Ale trvá jen chvíli.
Pak si totiž uvědomím, jak hezky nám Pán Bůh dává najevo,
že jenom On je všemocnej,
jak citlivě nás učí pokoře...

tma

Noc. Buší mi srdce,
neklid a
nemůžu spát.
A to jsem dneska ani nekouřila!
Asi je to proto, že pořád nevím, kam na vš.
Táta vymlouvá čb.
Nebo...?
Já nevím. Nevím nic.
Dočetla jsem perfektní knížku.
Petra Soukupová - Marta v roce vetřelce.
Trochu škoda, že už dočtená.
Zase jsem načichla knížky stylem.
Ale jinak je mi krásně,
krásně...

ó

Jsem krásná!!

Jsem šťastná.

Jednoduchá pravda

Jsi můj muž
a já nejsem Tvoje žena.

vol.no...

No a co.

Můžu si přece pořád říkat, že je normální spát 13 hodin denně, válet se v posteli a jinak nedělat skoro nic.
Mám mezi přijímačkama, tak prostě odpočívám, užívám si pomaturitního volna...
Ale kam s těma neustálejma myšlenkama?
Myšlenkama, který vyvstávají pořád - i přes silnou vrstvou sto padesáti gramů čehosi?
Co mám dělat? Kým mám bejt?
Kam mám jít?
Kde jsi?
Kdyby mi tak šlo uklízet... nebo cokoliv...
...je to jako kolotoč, pořád dokola, ležet na zemi, s hudbou puštěnou hodně nahlas,
večer se rozechvěle donutit k zapálení svíčky a odmodlení breviáře...
...a pak zase další den, malátně a ztěží vstát, učesat psa...
...tisíckrát za den kontrolovat, jestli už jsou na netu výsledky
o ne/přijetí na vš... na kterou nevím, jestli chci...

...chci? Chci se Ti rozplynout v náručí, chci se zahrabat pod
písek potoka jako plachej rak a zůstat tam až do smrti...

Mám volat o pomoc? Ale komu?

Nevidim už ani hezký chvíle, nevidím, že je klid, že se teď nic neděje...
...bráním se depkou před přemejšlením, co bude dál?
Jsem neschopná. Odpusťte. To, že zapomenu rezervovat kamarádům čajovnu,
je jen důsledek...

Proč tu nejsi? Co to má znamenat?
Jsem uzavřená ve svý pasti. V pasti výčitek, vzpomínek a sebelítosti.
Když já bych s Tebou byla tak šťastná...
Jsem hnusná. Jsem zhnusená ze sebe.

A pak jsem občas mezi lidmi, usmívám se
a jsem jako šťastná Petra Klára...

...občas se vpiju do cizích příběhů, z knížek, z okolí,
se skrytou vděčností v sobě, že nemusím na chvíli cejtit vlastní
p r á z d n o t u

Nedovedu si představit, jak bude vypadat můj další život...

A já že chci bejt psycholog a zachraňovat sebevrahy ze střech mrakodrapů?
Spíš bych skočila taky...