Jsem divná

Já nejsem ok
vy jste ok

Řekla jsem dnes na otázku "jdeš?"
že nechci jít
na pivo s lidmi z ročníku

Byla to pravda
respektuju své pocity
byla jsem hrdá že jsem to řekla
ale bylo by mi líto
kdyby to vyznělo
že nemam ráda lidi z ročníku

Chtěla bych nebýt plachá
a cítit že jsem krásná
a chtěná a milovaná

Jsou chvíle kdy
se mi chce plakat
a mám vodu v očích

Stále dokola
nevím kdo jsem kam jdu

A jak to stihnu napíšu udělám
kdy si to přečtu jak se to naučím
?

Ahoj babi
ano v pondělí zase přijdu
nemusíš nic vařit nic nepotřebuju

Jsem k sobě tvrdá
disciplína vládne
brzy vstávat včas chodit spát
každý ráno studená sprcha
a cvičení třikrát tejdne

Pane Bože
buď v tom všem se mnou prosím

Amen

5

Dnes je sváteční den
a přitom vypadá úplně obyčejně
mám šaty kytku ve vlasech
 a radost

Křehká

Jsem křehká bytost
rozcitlivělá a zasněná
drsná a kritická
tlustá a štíhlá
poetická a tuctová
krásná a ošklivá
silná a slabá
a nevím, co k tomu říct.

"Našel by se nějakej dobrovolník?"
a já chci hrozně jít
ale nejdu
Někdy mluvím a nikdo to neslyší
teď

Teď
sedím na přednášce z metodologie
srdce mám zavřené v těsné komoře
cítím že bydlím v něčím stínu

A je mi těžko tak těžko
svůj autoportét jsem napsala strašně
strašlivě ale asi to teda vyjadřuje
jak sama sebe vnímám

Obdivuji Tvůj literární um
cejtím se jako Salieri žárlící na Mozarta
stydím se vůbec být

Proč jsem to nenapsala lépe?
Proč nejsem lepší?

Chodím spát jako poslední
a vstávám jako první

to je nespravedlivé!

Mám hlad ale to
hladoví má duše
jež si libuje v destrukci

Chtěla jsem se ukázat před panem B.
v dokonalém světle
nejsem dokonalá
jsem praštěná a hnusná

Žena

Neděje se nic nového či převratného,
a přesto mám pocit změny,
nebo až jakéhosi němého přechodového rituálu.

Místo džínů často nosím sukně a šatičky,
ráda si dávám do vlasů kytičku
a mám chuť radikálně změnit svůj šatník.

Odkládám své pytlovité svršky a neforemné kalhoty
a vyhledávám eleganci, noblesu a ženskost.

Jsem autentická a většinou je mi dobře.

Občas se jen tak rozběhnu a mám radost.
Hodně se hýbu a hodně dobře jím.
Někdy mě něco zatrápí, ale aspoň vím, že žiju.

Krásné jarní jaro, každému, kdo sem zabloudil!

Děda M.

Často si uvědomíme to, co máme, až když to ztratíme.
Děda M. byl už od prosince v nemocnici. Před dvěma týdny zemřel. Dnes měl pohřeb.
Musím říct, že i když jsem nějak očekávala jeho odchod - bylo mu požehnaných 85 let - stejně mě znovu dostalo, jak je lidský život křehký.
Děda M. vlastně nebyl můj pravý rodný dědeček. Ale babička se s ním vdala, když jsem byla ještě maličká. Takže si ho odmala jako dědu pamatuju.
Byl lékařem, rentgenologem. Až do svých posledních chvil mi uměl popsat sedimentaci krevních destiček a povídat mi, která kost se upíná na jaký sval a jak probíhá metabolismus cukrů.
Měli jsme stejnou krevní skupinu. To vím podle toho, že po operaci jsem viděla ten vak, z něhož mu doplňovali krev. Když jsem mu potom vyprávěla, že stejný vak jsem naplnila svou krví, když jsem byla darovat, měl radost.
Byl to Pražák, alespoň poslední léta svého života. Stejně spolehlivě jako když napíšete do googlu "dpp hledat spojení" uměl říci zpaměti, kterou linkou se kam dostanete, kde musíte přestoupit, když jedete od Želivského na Bílou Horu nebo od nemocnice Krč do Strašnic. Nebo odkudkoliv kamkoliv. Znal všechna čísla linek městské hromadné dopravy a věděl, za jak dlouho se kam dostanete.
Stejně je to zvláštní. Znala jsem ho jen těch jeho posledních 20 let. Jak asi vypadal, když byl mladý? Co měl za koníčky? Jak vypadaly jeho první lásky? Kde všude žil? Co s největší zálibou mlsal?
Došlo mi, když jsme s babi vybíraly písně na pohřeb, že si ani nejsem jistá, jakou hudbu preferoval.
Dnes, když jsem viděla jeho mahagonovou rakev a začalo hrát majestátní Largo od Dvořáka, které jsme vybraly na začátek, jsem se rozbrečela jako želva - tak i proto, že už se nikdy nedozvím odpovědi na tyhle otázky. Že už nikdy neuslyším jeho hlas a nepotřesu mu rukou. Nejde mu už zavolat, ani ho navštívit a přinést mu džus či minerálku. Nedá mi pusu na tvář.
V lecčem jsem s ním cítila jakési němé spojenectví. Narodili jsme se v tentýž den, čemuž děda přisuzoval některé naše podobné rysy. Stejně jako já, i on miloval uzeniny, zavináče, sladkou špičku, která stojí na piškotu. A dobrý čaj. A Studentskou pečeť - ale hořkou. A jistě by se toho našlo víc.
Ale když už jsme u toho dobrého jídla, na to bacha. Děda nějak neměl rád tloušťku. Nějak ho děsila obezita a často nadával na tlusté lidi. To mi na něj mrzelo, ale tak, to je detail.
Často říkal "Já bych ti řek jednu věc", když mluvil o něčem důležitém - přitom vždy vztyčil výstražně ukazováček.
Rád jedl tvrdý chleba, aby si procvičoval zuby. Mám podezření, že až do konce života měl vlastní chrup.
Nosil takovou pěnovou kostičku mezi palcem a ukazováčkem u nohy. Ty kostičky měl schované v koupelně v horní skříňce, stejně jako mýdla Dove, kterých měl vždy rád hodně do zásoby.
Myslel si, že studuju filosofii - tedy, asi dvakrát jsem ho musela opravit, že vlastně dělám psychologii.
Rád seděl ve svém křesle v obýváku. A třeba se koukal na filmy, které si sofistikovaně nahrával na videokazety a ještě sofistikovaněji třídil do polic.
Nepotrpěl si na společenské konvence - když jsme mu telefonovali a přáli k svátku či k narozeninám, cítila jsem, že jaksi úpěl, a že mu to bylo takové nepříjemné. Pomáhalo mu však, že k narozeninám mohl rovnou popřát i on mě, a tím se to vyrovnalo.
Měl rád ženy a krásu. Někdy mi řekl, že vypadám dobře. To jsem se pak vevnitř načechrala, pyšně a hrdě.
Je krásné, že ač byl nemocný, až do konce života mu to pálilo a byl tak nějak při sobě - až na ty poslední dny...
Doufám, že teď už je mu lépe, a že Pán Bůh ho s velikou láskou přijme, i když se asi moc neznali.

Sama

Nevím. Poslední dobou jsem ráda sama.
Dnes jsem měla jít na koncert. Nejdu. Jen tak.
Nezvedám některé telefony. S nikým se nechci setkávat. Nemluvím.
Jsem nejradši sama nebo na procházce se psem.
Nebo jdu cvičit.
Nebo čtu. Studovat mi nejde.
Trochu se lekám. Neznám se(be) až takhle introvertní.
Dělám si někdy až výčitky, že nesplňuju společenská pravidla,
že neudržuju vztahy, že na všechno tak kašlu.
Mám všechny pořád stejně ráda. Je mi celkem dobře.
Ale možná prostě potřebuju údržbu.
Ticho. Klid. Samotu.

Mám strach

Mám strach, že nezvládnu.

Vždycky si vzpomenu na jeden výjev - spali jsme u sebe, v obývacím pokoji strašnického bytu, probudila jsem se v noční můře, řekla jsem Ti, V...? Já, mám strach...
Ty, možná ses ani neprobudil, řekls, tak se neboj... a přivinul jsi mě k sobě.

"Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti."

Krev

Dnes jsem poprvé v životě byla darovat krev.
Zažila jsem tím skoro až rituál plný zážitků a silných chvil.

Vlastně jsem docela počítala s tím, že moje krev není dost dobrá.
Že v ní bude něco scházet či přebývat, že bude vadit tetování, cokoliv...
A ukázalo se, že můj krevní obraz je krásný, jak to nazvala paní doktorka.

Odběry byly celkem nepříjemné, hlavně proto, že jsem se dost bála, že jsem nevěděla do čeho jdu, a že se mi ke konci zvedl žaludek. Ale jsem ráda, že jsem tam byla.

Mám podivnou radost, vevnitř až jásavou, protože když se teď podívám na ten malej stroupek na paži, dojde mi, že odtamtud byla odčerpána moje krev, která někomu poslouží.
Když byl nedávno můj nevlastní děda na operaci s kyčlí, taky dostal krevní infuzi. Vypadala úplně stejně jako ta, kterou jsem dneska naplnila - dokonce stejná skupina, A+.

Ať čelím jakýmkoliv dílčím starostem či starůstkám, zkouškám ve škole i jiným, smutkům, radostem i únavám, je ve mně život neustále a nepopiratelně přítomen, krev proudí, aniž bych se nějak snažila, že okysličuje tělo.

Potěšilo mě taky, jaký měli v plzeňské Transfúzní stanici ke každému přátelský, osobní a(ž) úcty-plný přístup. Že když se mi udělalo špatně, okamžitě mi personál pomohl. Že v čekárně bylo plno, že lidé nejsou lhostejní k potřebným a jsou schopni odstoupit ze své komfortní zóny.

Velmi vřele všem doporučuju - pojďte darovat krev! Příště můžeme jít třeba spolu :-)