...O čem, proč?

O čem mám vlastně, do prdele, psát, už podruhý, když se mi to celý smazalo?
A proč jsem zapnula ten počítač, nočně, a proč sem něco ťukám, když nevím, co?
O čem mám vyprávět?

Že nejde mi pořádně ani nic psát si do deníku
jako mi nejde brečet
když to nejvíc potřebuju?

O tom, že nemůžu spát, protože toužím
a mnohem víc proto, že vím?

(...)

O tom, že baví mě bloudit po antikvariátech, vdechovat tam vůni starých knížek, bez vědění, u koho která z nich bydlela, kdo osahával její listy a jezdil očima po jejích řádcích?

Že v čajovně objevuju tajemství čajů a občas se tam začítávám do antikvariátového Nikoly Šuhaje?
Že se zamilovávám do Nikoly Šuhaje?

Že se zamilovávám... pořád, silně, tvrdošíjně, vášnivě,
do(vnitř) stejnýho muže?

(A že chtěla bych být Eržika...?)

O tom, že pláču, když odjíždí(š)?

A, že pláčou u mne jiní lidé a já si přijdu bezmocně a nepatřičně
jako husa, jejíž semínko spadlo do skleněný lahve od švestkovýho vína,
který má tuze úzký hrdlo?

A že pořád kouřím a vajglíky házím do tý lahve s úzkým hrdlem?

O tom, že i mně se rozrušeně zúží hrdlo, když třeba zazvoní mi telefon?

Že když mám hlad, nejím
a naopak?

Že zítra výjimečně nepracuju a nevím, co s tím budu dělat?
A že nemám vůbec žádný peníze, jezdím načerno a kradu doma placatku s whisky?

...a k tomu, že každodenně modlím se nešpory, miluju Boha,
naši farnost, svoje i jiné spolčo, že miluju

a že to bolí a že nevím a...

A že je mi v podstatě dobře?

(Nebo je to jen smradlavá útěrka, která jen na-oko zakrejvá
ten strašlivej hnus?)