Často si uvědomíme to, co máme, až když to ztratíme.
Děda M. byl už od prosince v nemocnici. Před dvěma týdny zemřel. Dnes měl pohřeb.
Musím říct, že i když jsem nějak očekávala jeho odchod - bylo mu požehnaných 85 let - stejně mě znovu dostalo, jak je lidský život křehký.
Děda M. vlastně nebyl můj pravý rodný dědeček. Ale babička se s ním vdala, když jsem byla ještě maličká. Takže si ho odmala jako dědu pamatuju.
Byl lékařem, rentgenologem. Až do svých posledních chvil mi uměl popsat sedimentaci krevních destiček a povídat mi, která kost se upíná na jaký sval a jak probíhá metabolismus cukrů.
Měli jsme stejnou krevní skupinu. To vím podle toho, že po operaci jsem viděla ten vak, z něhož mu doplňovali krev. Když jsem mu potom vyprávěla, že stejný vak jsem naplnila svou krví, když jsem byla darovat, měl radost.
Byl to Pražák, alespoň poslední léta svého života. Stejně spolehlivě jako když napíšete do googlu "dpp hledat spojení" uměl říci zpaměti, kterou linkou se kam dostanete, kde musíte přestoupit, když jedete od Želivského na Bílou Horu nebo od nemocnice Krč do Strašnic. Nebo odkudkoliv kamkoliv. Znal všechna čísla linek městské hromadné dopravy a věděl, za jak dlouho se kam dostanete.
Stejně je to zvláštní. Znala jsem ho jen těch jeho posledních 20 let. Jak asi vypadal, když byl mladý? Co měl za koníčky? Jak vypadaly jeho první lásky? Kde všude žil? Co s největší zálibou mlsal?
Došlo mi, když jsme s babi vybíraly písně na pohřeb, že si ani nejsem jistá, jakou hudbu preferoval.
Dnes, když jsem viděla jeho mahagonovou rakev a začalo hrát majestátní Largo od Dvořáka, které jsme vybraly na začátek, jsem se rozbrečela jako želva - tak i proto, že už se nikdy nedozvím odpovědi na tyhle otázky. Že už nikdy neuslyším jeho hlas a nepotřesu mu rukou. Nejde mu už zavolat, ani ho navštívit a přinést mu džus či minerálku. Nedá mi pusu na tvář.
V lecčem jsem s ním cítila jakési němé spojenectví. Narodili jsme se v tentýž den, čemuž děda přisuzoval některé naše podobné rysy. Stejně jako já, i on miloval uzeniny, zavináče, sladkou špičku, která stojí na piškotu. A dobrý čaj. A Studentskou pečeť - ale hořkou. A jistě by se toho našlo víc.
Ale když už jsme u toho dobrého jídla, na to bacha. Děda nějak neměl rád tloušťku. Nějak ho děsila obezita a často nadával na tlusté lidi. To mi na něj mrzelo, ale tak, to je detail.
Často říkal "Já bych ti řek jednu věc", když mluvil o něčem důležitém - přitom vždy vztyčil výstražně ukazováček.
Rád jedl tvrdý chleba, aby si procvičoval zuby. Mám podezření, že až do konce života měl vlastní chrup.
Nosil takovou pěnovou kostičku mezi palcem a ukazováčkem u nohy. Ty kostičky měl schované v koupelně v horní skříňce, stejně jako mýdla Dove, kterých měl vždy rád hodně do zásoby.
Myslel si, že studuju filosofii - tedy, asi dvakrát jsem ho musela opravit, že vlastně dělám psychologii.
Rád seděl ve svém křesle v obýváku. A třeba se koukal na filmy, které si sofistikovaně nahrával na videokazety a ještě sofistikovaněji třídil do polic.
Nepotrpěl si na společenské konvence - když jsme mu telefonovali a přáli k svátku či k narozeninám, cítila jsem, že jaksi úpěl, a že mu to bylo takové nepříjemné. Pomáhalo mu však, že k narozeninám mohl rovnou popřát i on mě, a tím se to vyrovnalo.
Měl rád ženy a krásu. Někdy mi řekl, že vypadám dobře. To jsem se pak vevnitř načechrala, pyšně a hrdě.
Je krásné, že ač byl nemocný, až do konce života mu to pálilo a byl tak nějak při sobě - až na ty poslední dny...
Doufám, že teď už je mu lépe, a že Pán Bůh ho s velikou láskou přijme, i když se asi moc neznali.
