Abstinuju

Jsi můj pervitin
když Ti pošlu pár slov
neuroticky klikám nechám rozsvítit displej mobilu
aby se tam objevila žlutá obálka
1 nová zpráva

a nic se neukazuje
a já skučím trhám si vlasy
mám chuť na cigáro
závislost zakrýt jinou závislostí

Pak pláču do telefonního sluchátka
na ulici nepříčetně je mi zima
lidé se otáčejí
a mně je to jedno
v Celetný ulici

Jsi moje droga
tvrdá závislost
implantuju si Tě do krve
dennodenně
myslím na Tebe
s nepatřičnou vytrvalostí
takhle to nemůže pokračovat
Peťulko

Jsem neskonale sebestředná
sobecky hříšná
blbě osobní na veřejný stránce
a bojím se jít na zpověď

Navenek se usmívám
prý působím uklidňujícím dojmem
to jen sem bliju
jako bulimička která je veselá
a pak si v záchodový kabince strká prst do krku

Půjčila jsem si knihy od pana Nešpora
možná budu chodit na skupinový terapie
chci bejt svobodná
chci abstinovat
chci žít

MUDr. Otto Horák

Chtěla bych tu sdílet mail, který jsem poslala panu doktoru Horákovi,
po jedné z jeho přednášek, kterou jsem zažila.

Vážený pane Horáku,

minulý pátek jsem se v plzeňském finess centru Contours
účastnila Vaší přednášky na téma Zdravé hubnutí.

Musím říct, že i přes to, že jsem se celou dobu usmívala,
se mi Vaše přednáška nelíbila. Vypisovala jsem si, co mě zaujalo,
abych si to pak sama dozjistila a prozkoumala.

Přednáška mi nesedla ne ani tak tím, že byste říkal nějaké vyslovené  bludy,
ale daleko víc mi byl nesympatický Váš projev.

Od začátku až do samého konce jsem ve vzduchu cítila manipulaci.

Jistě jste, podobně jako já, studoval nějaké příručky manipulace.

V pátek jste použil úplně všechny metody, které znám.

Vytipovat si nejslabší článek (starší paní, patrně jiné národnosti,
která si stěžovala na bolesti zad a Vy jste se k ní neustále obracel,
dokonce jednou ve stylu: "Řekněte ano!"), projevit spoluúčast
(já taky chci být zdravý a štíhlý a hlásím se s Vámi), zachovávat kontakt
s publikem, dát účastníkům dárek - vyšetření nohou. Po vyšetření
ze všech vymámit telefonní číslo (doteď mě mrzí, že jsem Vám ho dala),
a noví klienti jsou na světě. Nedokázala jsem taky pochopit, jaká je motivace lidí,
kteří Vaší metodou již zhubli, aby se dostavili na přednášku,
když všechny zásady Vašeho programu jistě znají.

Oháněl jste se tím, že Vaše postupy jsou ověřeny velkým množstvím odborníků
a výzkumů, aniž byste nějaký konkrétní uvedl.
Neexistuje žádný seriózní důkaz o tom, že něco jako překyselení organismu existuje.

Je mi jasné, že neděláte nic nezákonného, že Vaše postupy nic nezakazuje.
Ale mně se to zdá nemorální a budu na tento fakt upozorňovat své přátele.
Samozřejmě ale každý svého štěstí strůjce - věřím, že leckomu může Váš styl
i Vaše postupy vyhovovat nebo pomáhat.

Děkuji Vám tedy za to, že Vaše povídání mi posloužilo
jako plodná psychologická studie.

Patřím k lidem, kteří rádi diskutují a dělí se s ostatními o svůj názor,
a radši než aby někoho "pomlouvali za zády", ozvou se přímo osobě,
které se to týká. Proto Vám píšu, i když mi není příjemné tyto věci sdělovat.
Jsem bytostně přesvědčená o tom, že lidé k sobě mají být upřímní.
Mrzí mě, že jsem si o tomto, co teď píši,  s Vámi nedokázala v pátek promluvit z očí v oči,
ale snad se mi tato schopnost s věkem a zkušenostmi zlepší.

Věřím, že mou konstruktivní kritiku přijmete
jako možnost se nad sebou zamyslet,
nebo minimálně jako jiný pohled na Vás než ten,
který jste nám pouštěl ze záznamu:
"Vaše dieta mi změnila život".

S přátelským pozdravem...

.

žiju. jen o tom nepublikuju.

Teď...

Vůbec na žádnou stáž jsem neodjela. Snad příští rok.
Pípám za kasou v Albertu. Nasávám nedobrovolně negativní emoce, občas.
Těším se na Prahu. I bojím.
Občas pláču, občas se divně směju.
Žiju.
I když mám bordel v pokoji a nevyčistila jsem kočce záchod.
Děkuju.

Stáž, pryč, proč

Už od konce května si hledám přes AIESEC dobrovolnickou stáž v zahraničí.
Na celý prázdniny.
Je dvacátýho osmýho června a já pořád netuším, kam pojedu.

Itálie? Polsko? Rumunsko? Portugalsko?

Prostě chci asi trochu pryč.
Od všeho.
A zároveň se mi bude stejskat...

Hledání stáží sebou nese takzvaný skype interviews.
To znamená, že jsem prostě online na skypu,
až mi zavolá někdo ze zahraničí a povídá si se mnou o tom,
jaká jsem a proč k nim chci jet.
Moc mě to nebaví, nervuje mě to, jako celej ten proces,
kterej už doufám bude brzo u konce.

Peču rebarborovej koláč.
Snažím se jíst zdravě a dietně...i když to není vidět.

Těším se na schólé.
Chybí mi dotyky.
Vůně zpěněný rebarbory.
Čekání, až rumunská Stefy zavolá.
Aach.

Taková poslední

...snad. Líbíš se mi. No a co.

Tvoje ruce vlasy oči
do náruče padat, do čí?
Úplně bez rozumu
líbíš se mi, ____

Pryč jsou naše doteky
objetí a bezděky
se mi líbíš nerozumně
přespi prosím dneska u mě

Jsem zvíře vždyť mě trochu znáš
hlavě jsi však řekl "Smaž"
všechny naše vzpomínky
cos vytrhal i s kořínky

...to bylo těch sladkejch řečí!
Chtěla bych bejt zase
 něčí

Víno červený
rána do stěny
stoly dřevěný

...žiješ bez ženy?

Z Literární Domaslavi 2013

Nechuť

možná zase zanesenej duševní filtr...tak ho vymejvam do světa

Nevěřím že si zasloužím
nemám chuť

nechuť se učit
nechuť mluvit
nechuť se připravit
nechuť jít dál
nechuť se modlit
nechuť chodit do školy
nechuť vysvětlovat
nechuť se scházet
nechuť chystat potřebnosti
nechuť vyřizovat
nechuť se usmívat
nechuť plakat (bohužel)
nechuť vařit, žehlit a prát
nechuť poslouchat hudbu
nechuť hrát na kytaru
nechuť si stěžovat
nechuť se litovat
nechuť už ke všemu
nechuť bejt

...

na balkóně cigareta
tu seminárku už dneska neudělam
a obecku ani otv se nenaučim
nejde nic chybíš mi
úzkost pocit viny nezvládnu
Bože
mami posloucháš mě vůbec?
hlavně že ten losos byl dobrej
čaj při nervovém vypětí

pořád pořád to samý dokola

záchvaty

Když se koukám zpět, je mi to nepochopitelný, ale občas přijdou z ničeho nic chvíle, kdy je mi strašně.
Kdy najednou nic nemá cenu, kdy si chci ublížit, kdy nechci bejt, nedokážu o tom ani mluvit, vlastně nedokážu mluvit vůbec. Nevydám ze sebe ani hlásku, stojím nehnutě, s očima, mrtvě zabodnutýma na některém bodu před sebou. Tělo se chvěje podivným napětím a vevnitř pláče, skučí, volá o pomoc - přitom vnějšně to projevit nedokáže.
Jsem nic! Všechno je prázdný! Nic nedokážu! Nic nepomůže! Všechno zastřený mlhou.
Nevím, proč to je, ani, z čeho to je.
Trvá nějakou chvíli, než to odezní, každou vteřinou si přeju, aby už to skončilo, modlím se, abych to vůbec přežila. Naštěstí se dřív nebo později vložím do nějaké aktivity, která mě rozptýlí, potkám někoho, od koho vyškemrám cigáro (ne že by k něčemu bylo) a nezbývá mi než trpělivě snášet akutní bolest, od který mi nikdo nedokáže pomoct.
Naštěstí to trvává jen chvíli, několik hodin, a pak je klid.
Nevím, proč to je, ani z čeho to je.
Snad, abych dokázala rozumět bolesti...