Něco z dneška

Občas chápu alkoholi(c)ky.
Strejda, který má krásné modré oči, mi dneska vyrobil v pokoji novou zásuvku!
Konec válení šňůry přes celej pokoj.
Přijímáme návštěvy.
Mám úžasnýho dědu. Líbí se mi, jak žije.
Mám taky úžasnou babi, sestřenky, tetu, strejdu, psa...
Kdosi mi dneska zakázal dělat si předsevzetí.
Vztekala jsem se nad tím, nad čím se vztekám.
Nevyvezli nám už před deset dní popelnici.
Koupila jsem si dneska kostkovanou košili!

Měli jsme milé návštěvy.

Přežírám se cukrovím, pořád.
Facebook. Fotky. Psaní. Čtení.
Zítra jedu pryč. Se spolčem.
Nesbaleno.

Zase, nemůžu spát.

Nekonám, co mám konat.

Svět je krásnej.

Chybíš mi.

Přeju Ti a Vám krásnej novej rok!

Moje Vánoce

První, co jsem teď udělala, bylo přečtení si loňského článku.
Utvrdila jsem se v tom, co si myslím.

Jsem progresivní! Rostoucí, zdá se!
Sice nevím, k čemu, ale...
Už nepíšu všude tahle srdíčka (<3), ani smajlíky.
Už si nečísluju články, stejně to bylo k ničemu, asi ty čísla vymažu.

Už to celý neumím vnímat tak dětsky, kouzelně... už moc neřeším dárky...
...
Pořád často říkám "...ale to je asi blbost".

Moje Vánoce byly výborný. Hlavně díky tomu, že žiju ve výborný rodině.
Kdybych měla popsat svoje svátky vánoční pomocí klíčových slov, udělala bych to asi takhle:

Bůh.
Láska.
Rodina.
Přijetí.
Vděčnost.
Pokoj. (Kterému ovšem předcházel stres, úklid a všeobecná panika.)
Odpočinek. (Ani LDN letos nebyla. Aneb zvláštní zákazy.)
Bezradnost. (Co se vlastně dělá, na Štědrý den? Na sváteční den? Aby to bylo dost speciální, dost neobyčejný, vánoční? Žehlení, třeba...? A co s....?)
Návštěvy. (Babi. Děda. Strejda. Chlebíčky. Obývák. Povídání, občas na hranici s drbáním. Teplo. Kotel hoří a topí.)
Přejídání. (Pořád. Cukroví, sladkosti, veliký porce, obžerství.)
Červené víno. (A následná vášeň.)
Televize. (Bohužel. Po třech hodinách vám to vymyje mozek.)
Vůně jehličí. Milá přáníčka. Pes. Dům. Sníh.
S... (...)

První Vánoce v domě!

Už odpoledne jsme jeli s tatínkem do Plzně, do domečku, pro Betlémské světlo. Cestou jsme si povídali, v několika fázích - jako dcera s otcem, jako žena s mužem, jako psycholog s pacientem... přišlo mi to krásný. Vyluxovala jsem auto.

Ozdobila jsem stromeček. Byla jsem s tím spokojená. Jen škoda, že den poté podlehla tradiční černá borovice své labilitě, svalila se na zem, a já ji musela zdobit znova. Už se mi to tolik nepovedlo.



Na večeři jsem se společensky oblékla. Výjimečně jsem se učesala a dokonce i nalíčila. Bylo mi v tom tak nějak správně svátečně. A žensky. A trochu pipkovsky. (O čemž svědčí ta fotka.)
Kapr byl výbornej, jako každej rok, jsem se přejedla. Aspoň, že jsem se nezabila nějakou kůstkou.
Roste má láska k vínu. Bílé mi snad chutná chuťově víc, ale doma mají zase radši červený. Na tom mi jen vadí, že od něj mám vždycky obarvený rty a zuby a jazyk, z čehož bývám pak trochu nervózní.
Ke štědrovečernímu pokrmu míváme nějaký zvlášť dobrý. Letos to, který dostal táta k narozeninám od šéfový. Zar Simeon, 2009. Reserved, Bulgaria. Něco takovýho píšou na láhvi. Nevyznám se v tom, ale bylo skvělý.



Zvyky byly dojemný. Po večeři jsme si pouštěli lodičky. Moje, zelená, hořela nejméně. Asi proto, že měla nejkratší knot.
Lití voskem. Vyšlo mi z toho krásný lidský embrio. Ale to říkáš každej rok, setřel mě brácha.
Jablíčko s hvězdičkou uprostřed. Jablíčko z naší zahrádky. Vnímám, s udivenou vděčností, že to vůbec není samozřejmost, že tu žijeme... že je to další z mnoha zázraků, který se mi dějou... že je to celý splněnej sen a jsem za to strašně ráda.

"Péťo. Až budeš bloudit světem, vzpomeň si na toto jablko. Vzpomeň si, že tady je tvoje doma, a že dveře sem máš vždycky otevřený."

Řekl tatínek, jako každej rok, a podal mi kousek jablka. Letos jsem se nerozbrečela.

A zvoneček!



A dárky! Velikej hrníček na čaj, klasická, ale velice potěšující pětistovka od strejdy, a taky diář, kterej vůbec neměl být pro mě, pepřovej sprej (ale jeden už jsem dostala od Didaka, a tak tenhle daruju sestřence), pořadač do šatní skříně, taky jsem si pod stromkem rozbalila krásnej černej čaj, od Lintušky... Brácha mě dojal. Daroval mi Tibetskou vlajku. Můžu si jí i pověsit. Na balkóně mám stojánek na vlajku. (Často přemýšlím, kde se tam vzal, a napadá mě spousta věcí.)
Táta mě taky překvapil. Dostala jsem od něj stříbrnej křízek sv. Benedikta, na krk. Obrana proti zlým duchům. Je to celý hrozně zajímavý. (odkaz)

Děkuju. +
Prostě to bylo krásný. Nějak už to moc rozmazávám.
(Jako ty fotky. :-))

Krásné Vánoce, Vám!

Přeju vám všem požehnané, milé, klidné a lásky-plné Vánoce.

Já, osobně... cítím poslední dobou, jak jsou ke mně lidé kolem štědří, laskaví, všímaví...
...a tak, i kdybych už pod stromečkem nenašla žádný balíček, mám dojem, že jsem dostala plno dárků...


Děkuju.

18. 4. 2015

Jen takovej obraz, ve mně... až děsivě spontánní a psaný Tobě...

Večerní pozdně jarní večer.
Je třeba zrovna 18. dubna roku 2015.
Neurčitý město, ne úplně nutně Plzeň. (No jo, v tom roce už, zrovna, město kultury.)

Nosím kostkovanou košili. Dobře vnímám sebe.
Je mi jednadvacet. Stojím na pódiu, kdesi na terase nějakého klubu.
Mám delší vlasy a větší prsa než teď.

Ladím si kytaru. Jako vždycky několikrát nervózně brnknu do vysokýho éčka a pořád ho vytahuju a natahuju a mám zavřený oči a dělám, že to umím.
Jsem trochu přiopilá a na pódiu se mnou je ještě moje kapela. (Ne)určité postavy, bicí, basa, elektrická kytara...

Třeba zrovna součástí kapely je A. Chodím s ním. Asi ho mám ráda... ale pořád si nejsem jistá. Hm. Proto se taky opíjím, abych chvíli nemusela přemýšlet.
 - Miluju ho? Nebo jen touha nebejt sama?
Maj to takhle všichni? Jsem prázdná nebo plná? Co tu dělám?

A pak, zrovna, když tak dolaďuju tu kytaru (třeba mám pořád tu samou, tmavomodrou, s nálepkou rybičky a s dřevěnejma samolepkama z dětskýho oddělení v papírnictví...)... pak, se tam prostě objeví. B.
Dlouho, dlouho jsem ho neviděla! Trochu zaskočená, divoce potěšená!
 Vždyť ty písničky, co hraju... nepsala jsem je, tenkrát, náhodou pro něj?
A jeho oči září, a moje teď taky, jak se náš pohled setkal...
... a já mám chuť se s ním zase obejmout, jako tenkrát... ach, B umí stejně objímat nejkrásnějš na světě.
a...

A je menší než B.
Ale B, zdá se, nepatří do (mých) reálých čísel...

Volné pondělí

Proč to vlastně píšu? Chtěla bych, aby někdo věděl, jakej jsem měla den...?
Nemám to komu říct, tak to píšu? Achjo, to je tak hloupý, jsem tak hloupá... a každou chvíli mám chuť přestat psát.


Dneska jsem výjimečně dělala nic.

Ve škole jsme měli tak nějak volno, protože naše třída chodila po škole převlečená za čerty, Mikuláše a anděly. Já byla anděl, jedinej bez křídel, a ještě ke všemu žlutej, protože nic bílýho nemám. Byla jsem z toho trochu nervózní.

Hned po škole jsem jela domů. Poprosili mě o to naši, prý, abych v domě zatopila.
Musím říct, že to byl divnej pocit, pro mne, jet tak brzy domů.

Volný odpoledne přede mnou, říkala jsem si - to můžu dohnat všechno možný, do školy, třeba, co nestíhám...

Když jsem přijížděla domů (můj oblíbenej pan autobusák mě vyhodil až u domu), strašně mě vyděsilo, že na naší cestě lesní cestě se objevilo jakési nákladní vozidlo... a vezlo kmeny stromů, pryč. Kmeny našich stromů!! Stromů, které najednou zmizely, podél silnice. Mám je moc ráda, takže mě to strašně rozesmutnělo. Nějak šíleně, a s divným bezmocným vzlykem jsem zakřičela: "Co to je??"

Vystoupila jsem, naštvaně a zoufale, pustila jsem Béďu z kotce, ať si taky trochu zaběhá po zasněžený zahradě... a pak jsem šla zatopit.

Fascinuje mě rozdělávat oheň. Je to tak... podstatový, životodárný, potřebný, prostý...
Takže jsem poslušně naházela do kotle kolečka novin, chystajíc se na ně naskládat oplocenky a rozdělat tak oheň, svým obvyklým neefektivním způsobem. Zrovna, když jsem měla ruku hluboko ve chřtánu kotle, noviny začaly nečekaně hořet. Asi vzplanuly o žhavé uhlíky, nebo co. Strašně jsem se lekla. Ale včas ucukla.
Po mém úžasně praktickém vhození oplocenek začal kotel připomínat komín. Oheň udusaně zhasl a celý náš sklep začal být zamořován hustým bílým smrdícím dýmem. Začala jsem se dusit. Trvalo to docela dlouho. Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem při vědomí nebo ne. Podařilo se mi nakonec otevřít malé okýnko na druhé straně sklepa, jediný přísun čerstvýho vzduchu. K oknu přiběhl Béďa, kterej vrčel, lízal mi obličej a mně přišlo (nebo spíš jsem si to tak domýšlela), že mě chce zachránit.
V naštvanosti na sebe jsem vyběhla nahoru ze sklepa a zařvala na celej prázdnej dům "Do prdele!!"

Zděsila jsem se nad představou, že takhle to asi vypadá vevnitř kuřákových plic. Taky jsem si vzpomněla na písničku od Trabandů, "Pálíš, doutnáš, nehoříš", která je pro mne silná, a kterou bych asi tak shrnula svůj dnešní den...
Po chvíli jsem se vrátila ke kotli. Všude to pořád hrozně smrdělo a čadilo, a já, zakrývajíc si pusu načichlým šátkem, už trochu smířená s tím, že to celý budu muset rozhořet znova, jsem rezignovaně otevřela dvířka kotle... a hle - oheň! Tolik mi to potěšilo! Nakrmila jsem ho trochou dalšího dřeva a došlo mi, že dým se dostavil proto, že jsem zapomněla vytáhnout páčku, která nasává kouř nahoru do komína.
A napadlo mi, hned, že muži by celý tohle trvalo minutu, kdežto mně to zabralo hodinu.

Pak jsem se nějak zasekla na počítači. Nechala jsem si ukradnout čas od Facebooku, Youtube, mailů... a nevím čeho. Zjišťuju, jak je pro mě těžký nějak zacházet s časem...

Pak jsem si skoro hodinu volala se Zuzkou. To bylo krásný. Ona je krásná!
Válela jsem se při tom v obýváku, na gauči, a na mém břiše ležela naše mourovatá kočička Angie. Předla a mně to přišlo dojemný...

Pořád nevím, jak je to s těma našima stromama!
Pořád nevím...

- Jsem tak silně smutná, ze sebe!
 Jsem tak sobecká!
Líná! Nic jsem neudělala... a teď píšu na blog, místo abych něco dělala.

... je sedm a já nic neudělala.
Je advent a já ho (Ho) nevnímám.
Blíží se Vánoce, a já nemám žádnej dárek. Ani vymyšlenej.
Jsem žena... a je mi to na hovno.

Zasně(že)ná

Vnímám za důležitý zaznamenat si tuhle chvíli.

Plná radost. Vděčnost. Úžas. Láska...!

Pochopení. Bytí se sebou samou. Rozechvělá spokojenost. Až nezodpovědná rozvernost.
 Ne-zodpovědná, snad.

Ano! Jsem tak nedokonalá. Prázdná. Vyždímaná. Bezeslovná. Omezená.
 Ale milovaná, Jím...

Jsem vděčná za přijetí. Jsem vděčná za milá slova. (Dostávám tolik, nezaslouženě!)

Jsem vděčná za svoje sněhule, díky kterým se můžu brodit naplno sněhem.

Dojímá mě sníh.
Je krásnej. Něžnej. Svobodomyslnej. Volnej. Všesláskoupřekrývající... Ve spojení s přírodou - vždyť on je její nedílnou součástí! A klidně, jakoby nic, si jen tak padá dolů, na nás. Uvolněně s sebou nechá zmítat větrem. Zaplétá se (mi) do vlasů a taje na řasách. Mění krajinu k lepšímu. Mile se válí po smrkových větvích, oblékajíc je do nových čistých šatů...

Může za nejednu dopravní nehodu. Komplikuje. Přicházíváme kvůli němu pozdě a bývá nám zima... a když je bouře, mrazivé jehličky štípají do tváří. A omezuje. Musíme jet, jít pomaleji... hrozí nám, že uklouzneme a spadneme. Kola se na něm točí naprázdno, aniž by jela dál. Činí nás bezradnými. Někdy prostě vyděsí natolik, že nemůžeme vyjít ven...

Když se vracívám domů, naši lesní cestou, obdivuju ji a mám pocit, že kráčím po jakémsi zimním království... Jenže dneska to bylo zvláště vidět - jak si zároveň uvědomuju nebezpečnost toho.

Když jsme jeli domů, řídící tatínek řekl radostně: "To je paráda. Takovouhle zimu mám nejradši. Silnice suchá a bezpečná, museli tu bejt nějaký silničáři... a ta krajina kolem zasněžená."

A já byla zasněná. To miluju. A přesně tak to bylo. Je.

A cítím to tak, teď (kdo ví, jak to zase bude za chvíli?), že vím, jak to všechno je, a že mi to nevadí...
...ale naopak mě to dokonce těší.
Přijímá(m). Objímá(m).

Dobrá nálada. Dobrá naladěnost.
Jsem venku. Jsem zasně(že)ná.
Jsem žena.

Děkuju. Z celýho srdce.